Nemáš práci – a divíš se?

Proč na mě nečekají s otevřenou náručí?

Není dne, co bych nerozesílal životopis a „motivák“, žádný z inzerátů nezůstal neposkvrněn. Ze všech sil dělám, co můžu, ale úspěch zatím ne a ne přijít. Nechápu, nerozumím tomu! Kde se stala chyba? Někde se ani nenamáhají mi odpovědět, jinde odepíši, ale znění věty není zrovna dvakrát lahodící mým očím. Co taky jiného říci na větu:
„Děkujeme za projevený zájem o danou pozici, avšak po důkladném posouzení jsme upřednostnili jiného uchazeče...“

Zní vám to více než povědomě? A zkusili jste se sami sebe zeptat „Kde se stala chyba?“. Možná vám některé věci budou připadat více jasnější poté, co si odpovíte na následující otázky, které jsou zaměřené nejen na životopis, ale i na právě mnohdy podceňovaný motivační dopis:

• Co čeština – nemám někde hrubky?
• Odlišuji se něčím?
• Uvádím své silné stránky?
• Sepsal/a jsem doopravdy všechny své dosavadní zkušenosti a znalosti?
• Jsou mé odpovědi relevantní s požadavky inzerované pracovní pozice?

To se mi snad jenom zdá!

Odpověděli jste si na výše uvedené otázky a říkáte si, že je všechno v pořádku, a že prostě není možné, abyste práci stále nenacházeli? Pak snad právě níže uvedené postoje vám pomohou najít odpověď na vaše otazníky. Podotýkám, že dole uvedené skutečnosti pochází z neplánovaného pětiletého výzkumu týkajícího se hledání práce, přičemž respondenty zde byli spolubydlící (za těch pět let jsem jich měla zhruba 20), bývalí spolužáci ze střední (zhruba 23), kolegové z vysoké školy – ať už hovoříme o bakalářském (kolem 200 lidí) či magisterském studiu (opět kolem 200 lidí), nehledě na různé „známé – neznáme“ jež jsem potkávala v rámci společensko-kulturních večerů, rivalové na pohovorech, a dále známí mých známých, kolegové z práce a další náhodně potkané osoby (kolem 150 lidí). Sečteno a podtrženo dostaneme se skoro na číslo 600, z nichž mi nejčastěji vyplynuly tyto dva rozhodující postoje:

• 1. Nevím, jestli na to mám

  1 320 000 – tak přesně toto je číslo, které se mi zobrazilo na Googlu, když jsem si do kolonky pro vyhledávání zadala přesně deset písmenek, které pospolu velmi dobře znáte! Řeč je o sebevědomí. Co na něm je? Naprosto skvěle jde poznat, když jej máte, ale i naopak, což už je pro danou osobu horší. Ptáte se, čím je rozeznatelné, když ho moc není? Důkazem jste vy sami! Jak? Nemusíte ani promluvit a je vidět! Prozradí vás totiž nejen držení těla (skleslá ramena, sklopený zrak bez jakékoliv sebemenší naděje vydržet dívat se do očí protějšku déle než jednu vteřinu), ale i vaše řeč (tiché mluvení, zakoktávání, časté přeřeky). Nízké sebevědomí je jeden z důvodů, proč si uchazeč nemůže najít práci. Když vidí inzerát, váhá, jestli by v požadavcích potencionálního zaměstnavatele s přehledem obstál. Spíše začne vyjmenovávat všechny důvody, proč na to nemá a raději od zaslání životopisu upustí. Přesto však, pokud se při troše štěstí na první výběrové kolo dostane, myslíte si, že po člověku, který si není jistý sám sebou „hrábne“ zaměstnavatel všemi deseti?

• 2. Práce a proč jako?

  Pamatuji si, jak mě naprosto odrovnalo vyprávění jedné z mých kamarádek o jejím zážitku ze „sekáče“. Na ono místo se dostala poté, co skončila menší novoroční úklid ve své šatní skříni. Do prodejny z druhé ruky, kde se dají leckdy při hledání najít opravdu dobré kousky, se šla zeptat na výkup šactva. Paní jí řekla, že aktuálně již nic nevykupují a přidala historku o tom, jak studenti po Vánocích své oblečení vykupují přímo u ní, aby měli peníze na paření a pro vysněný studentský život. To mě naprosto „odrovnalo“. Místo toho, aby si našli práci, prodávají své oblečení, které dostali od rodičů. Celkem drsná realita, viďte? Dobře, podotknete třeba, že se může jednat o prváky, kteří prostě ještě žijí v euforii nazvané „Jsem mimo domov, nikdo mě nekontroluje, můžu si chodit domů, kdy chci a jak chci.“

  Co se vykupování a prodeje oblečení týče, oponovat vám nebudu, nicméně ústřední myšlenkou zde je, že ačkoliv určití jedince práci nemají, sami ji ani nevyhledávají a rozhodně se nejedná o záležitost, která by se týkala pouze studentů prvních ročníků. Velmi dobře si pamatuji reakci jednoho mého spolužáka na otázku „Jaké bylo léto?“ Byl zrovna první týden školy, takže jsme se všichni tak nějak vítali, povídali si možné - nemožné příběhy, zkrátka vše co jsme za ty tři, čtyři měsíce prožili. Když mi povykládal, kde všude cestoval (jednalo se o české hrady a zámky), říkám „Super! A co jsi dělal za práci?“ Načež se úplně zarazil a odvětil mi: „Cože? Práci? Proč?“ Po dobu studií tato letní vize dotyčnému nemusí škodit, nicméně po úspěšném zakončení studií a proniknutí do reálného světa jako student bez praxe horko těžko získá práci v porovnání s těmi, co nabývali cenné zkušenosti již v rámci svých studijních let.

Zní vám to jako známá písnička?

Připadá vám alespoň jedna z těch situací povědomá? Sedí vám to na někoho ve vašem okolí, kdo si stále stěžuje, že nemá práci? Případně se v tom poznáváte vy sami? Rádi byste jemu, jí nebo sami sobě pomohli, ale nevíte jednoduše jak? Pak se nechte inspirovat mými tipy, jak začarovaný kruh „Jsem bez práce“ zlomit! Ale o tom až zas příště.