Kterak se odráží byznys na kvalitě vysokých škol

• Čtěte také: Devalvace univerzitního vzdělání aneb diplom už není, co býval

Stížnosti na valem klesající úroveň vysokoškolských studentů i samotných institucí v posledních letech rozhodně neubývá. Naopak, přistoupení České republiky na tzv. Boloňskou deklaraci (které s sebou přineslo strukturaci vysokoškolského studia na tři stupně – bakalářský, magisterský a doktorský) a zvyšování počtu studentů nepřestává vyvolávat povzdechy po dobách, kdy se studiu věnovali jen nadšenci, nadaní talentem i pracovitostí, jejichž počty nikdy nepřekračovali únosnou mez a umožňovali tak pedagogům, aby se všem věnovali individuálně.

Dnešní přednáškové sály pro povinné předměty bakalářských studentů poněkud připomínají velkochov – na veřejné vysoké škole (a zejména na humanitně zaměřené fakultě) si pomalu nemáte kam sednout a na přednášejícího sotva dohlédnete, s trochou štěstí ale slyšíte většinu toho, co říká. V dalších letech a v magisterském stupni pak studentů ubývá. S trochou zjednodušení by se některé současné problémy vysokých škol daly shrnout takto: nikdy není dost peněz na výuku ani na výzkum, školy přijímají více studentů než dříve a musí kvůli tomu snižovat požadavky, kapacity škol neodpovídají počtu studentů.

Platba za hlavu

Náš osvícený prezident Václav Klaus se nechal slyšet, že za upadající kvalitu vysokých škol mohou akademici, protože přijímají velké množství studentů jen proto, aby si zvýšili příjmy (viz Britské listy).

Není to úplně nepravda, nezmínil ale jednu podstatnou věc: veřejným univerzitám v současném systému nic jiného nezbývá. Za situace, kdy peníze obdržené od státu v největší míře závisí na počtu přijatých studentů nebo absolventů, poněkud chybí možnost výběru.

Část financování vysokých škol závisející na kvalitě a počtu publikovaných výstupů a kvalitě pedagogů (čím více docentů a profesorů, tím více peněz) má jen omezený efekt a navíc vytváří tlak na to, aby se publikovalo co nejvíce (tj. upřednostnění krátkodobého výzkumu s okamžitými výsledky před dlouhodobým, na krátkozrakost takového řešení vzhledem k budoucnosti nehledě) a aby se co nejvíce pedagogů dobralo výše zmíněných titulů – opět bez ohledu na to, jsou-li na ně připraveni, nebo ne.

Kdybychom Boloňskou deklaraci nepřijali jen naoko

Počet studentů sám o sobě problémem není – hluboce zakořeněné názory, že když máme více studentů, musí nutně klesnout úroveň vzdělanosti, vycházejí z představy, že všem se musí dostat stejného vzdělání.

To by opravdu postrádalo smysl – odborníkem na klasickou filologii se vskutku nemůže stát každý a navíc se jich uživí jen velice omezený počet. Terciální vzdělávání ale nemusí a nemělo by vést k jedinému cíli.

To je nakonec i smyslem (znovu)zavedení třístupňového studia; účelem bakalářského stupně je nabídnout prakticky zaměřené obory budoucím správcům sítí, ošetřovatelům nebo obchodním zástupcům, magisterský stupeň se noří hlouběji do teorie a doktorský dokončí jen minimum studentů odhodlaných věnovat se bádání. Nabídku doplňují vyšší odborné školy s čistě praktickým zaměřením.

O upadající kvalitě vzdělání by se pak nedalo ani mluvit.

Problém je v tom, že naše restrukturalizace na třístupňové studium byla v naprosté většině případů přinejlepším formální – bývalé pětileté studium se pouze rozdělilo na dvě části a současní bakaláři tak nejsou ničím lepším než rychlokvaškami s polovinou potřebných znalostí. Rozdělení výuky na praktickou a teoretickou často zůstává jen krásným snem. Bakalářský titul pak nemá nijak zvláštní hodnotu a je jen předstupněm k získání magisterského diplomu, o který tak usiluje spousta studentů včetně těch, kteří během navazujícího studia trápí sebe i pedagogy. Zklamání je nutně na obou stranách.

Studovat může opravdu každý – stačí zaplatit

Jako by to nestačilo, trh vstupuje do vysokoškolského vzdělání ještě dalšími dveřmi – skrze takřka zhoubně bující soukromé vysoké školy nezávislé na financování od státu, zato svou existenci zakládající na poplatcích za studium. Jednoduchá rovnice s jednoduchým výsledkem: takové školy udělají všechno proto, aby předčasně nepřišly o jediného studenta a tedy o zdroj příjmů. O kvalitě jejich diplomů lze s úspěchem pochybovat.

Závěrem

Naříkat na upadající úroveň univerzitního vzdělávání nám nepomůže. Co potřebujeme, je změna ve financování vysokých škol, skutečná restrukturalizaci a jasné a funkční oddělení bakalářského a magisterského studia, méně lidí zabývajících se fňukáním a více těch, kteří jsou pro vývoj vysokoškolského vzdělávání ochotni něco dělat.