Přednáška měla velmi hojnou účast, aula byla z větší části naplněna Kellerovými příznivci, ale dostavili se také jeho oponenti. Z nich bohužel nedorazil oficiálně pozvaný host, zastánce Bílé knihy terciárního vzdělávání Petr Matějů. Obsah přednášky zhruba odpovídal Kellerově brožuře pro iniciativu Vzdělání není zboží, kterou si můžete přečíst zde: Proč nezavádět školné, ale nové podněty vyvolala následná diskuse.
Školné jako riziková investice
Spolu s rostoucí inflací titulů si nemůže být téměř nikdy jistí, zda dosáhnete očekávaného pracovního uplatnění. Ze zkušenosti sociologických výzkumů Keller tvrdí, že chudí studenti budou spíše chtít svoje risky minimalizovat, možná proto, že na rozdíl od svých zaopatřených vrstevníků museli v životě čelit nebo i jen uvažovat o možnosti ocitnutí se v existenční krizi. Argument zastánců školného o jeho pozitivním vlivu na zodpovědnějším rozhodnutí studentů Jan Keller popírá - chudí studenti se často uchýlí k tomu, že nebudou studovat vůbec. K vyhýbání se riziku mají spíše tendence dívky než chlapci. Navíc ženy v průměru dosahují dvou třetin platu, takže by teoreticky měly platit pouze dvě třetiny školného, což zní v dnešní době deklarované rovnosti šancí sice absurdně, ale bohužel je to statisticky potvrzená realita.
Kromě žen budou znevýhodnění i všichni dojíždějící studenti. Jejich místní spolužáci nejenže ušetří za dopravu a ubytování, ale budou také ve snazší pozici v hledání si brigád. Takovéto problémy bohužel nejsou v Bílé knize terciárního vzdělávání příliš propracovány.
Implementace politiky Bílé knihy může opravdu způsobit snížení sociální mobility – v jednom z jejích článků je dokonce doporučeno, aby studenti, kteří by zaplatili školné hned, dostali 20% slevu, a ti, co by využili půjček, museli splácet vysoké úvěry.
Školné nepomůže studentům ani pedagogům, ale bankám
Školné způsobí vznik nových bankovních produktů, což je nepochybně v zájmu bank a soukromých fondů. Banky navíc budou muset mít na splacení dluhu stoprocentní záruku státu. Pokud by studenti spláceli školné až po dosažení průměrného platu, čerpalo by se opět z kapsy daňového poplatníka, který by se teoreticky průměrného platu vysokoškoláka možná vůbec nemusel dočkat. Obzvláště u studentů humanitních oborů, které nejsou tolik výdělečné, jako ty technické, ale to neznamená, že by měly menší hodnotu. „Kvalitní vzdělání se nepozná podle výše platu“, říká Keller, a s tímto tvrzením těžko lze nesouhlasit.
Kariéra školným zasažených studentů bude deformovaná tím, že se stanou doslova otroky svých dluhů. Příznivci reformy navíc neberou v úvahu, že systém vysokých škol odčerpává nezaměstnané z úřadu práce - studenti jsou obvykle nezaměstnaní, ale nedostávají podporu v nezaměstnanosti - studiem jim uniká příjem a nezapočítávají se jim odpracované roky do důchody. Proč by potom ještě měli platit školné?
Pokud jsou lidé mladí a zadlužení, se založením rodiny obvykle otálí. Podle Kellera můžeme v horizontu dalších desítek let očekávat významný úbytek porodnosti a zvýšený průměrný věk prvorodiček, který se v současné době pohybuje okolo 29 let.
Jako pedagog Keller také nesouhlasí s tím, že bude impuls soutěže a volného trhu na učitele nějak pozitivně působit. Nevěří, že by po zavedení školného vysokoškolští učitelé konečně ukázali, „jaký duch Komenského v nich spočívá“ - je to podle něj naivní představa a urážka členů akademické obce k tomu.
One-man show
Bohužel se nedostavil Petr Matějů, který měl být Kellerovou protiváhou, takže na počátku debaty byl Kellerovi vytknut nedostatek oponentury a jeho výstup byl označen za „one-man show“. Keller na to reagoval prohlášením: "Nejsem tak nevyvážený a tendenční jako ČT", ale myslím, že si ideologický rozměr přednášky uvědomoval a protiargumenty postrádal.
Právník Pavel Čižinský se zeptal, co si Keller konkrétně myslí o zápisném a půjčkách: „Bojím se, že školné budou navrhovat ti stejní lidé, kteří v tom mají chaos. Změny předpisů mohou být značně neekonomickou a mohou být ztrátou času. To, že po dvou letech zápisného by mělo přijít školné mi přijde zbytečné.“
Na dotaz, jak si vysvětluje výsledky jednoho výzkumu, které ukázaly, že studenti na kolejích víceméně podporují zavedení školného, odpověděl: „Těch, co jsou teď na kolejích, se to týkat nebude, jinak si to neumím vysvětlit“ a dál mluvil o tom, že se mohlo jednat o takový typ „rafinovaného“ dotazníku, ve kterém chybí zásadní otázka, a to zda by respondent sám chtěl platit školné. V jiném průzkumu o zavedení školného skoro žádný respondent pro zavedení školného nebyl, a to bez ohledu na jeho politickou orientaci.
Keller nabízí řešení
Jako většině levicovým intelektuálům bylo taky Kellerovi vytknuto, že nenabízí návrhy řešení, ale jenom kritizuje. Kellerova reakce byla takováto: „Peníze na vzdělání jsou, ale tečou nekontrolovaným způsobem tam, kam by neměly. Navíc je u nás obrovská míra korupce. Někde studentům stát dokonce platí příspěvky, ale ti naši budou doplácet na špatné státní hospodaření. Při odchodu do ciziny by měl ale český vysokoškolák za vzdělání zaplatit.“
Keller vidí jeden z důvodu snížené kvality školství v tom faktu, že řada pedagogů učí na více vysokých školách zároveň. Profesoři a docenti by měli učit jenom na jedné škole. Odbývají tak pět různých pracovišť. A místo toho, aby přecházeli učit na soukromé školy za vyšším platem by se měli věnovat výzkumu.
Co se týče financování českého školství, je samozřejmě Keller zastáncem vysoké míry přerozdělování ve společnosti a nesouhlasí s rovnou daní, „Člověk, co má plat 150 tisíc měsíčně, na rovné dani ušetří plat průměrného vysokoškoláka.“ Závěrem Keller dodává: „Pokud tvrdíme, že máme zaplatit za investici která se nám vyplatila, měli by platit lidé, kteří dosáhli vysokého platu. Řešením je v tomto případě jakási platba z finančního úspěchu.“
Tuto platbu z úspěchu bychom neměli vnímat jako trest, ale jako morální normu společenské sociální solidarity, ze které budou profitovat budoucí generace. Pozitivní efekt státní podpory ve vzdělávání se totiž neprojeví ihned, ale až za několik let.
Musíme však připustit, že pokud se na vysokoškolské vzdělání nahlíží způsobem tržní konkurenceschopnosti – tj. že vzdělání slouží pouze k tomu, aby lidé dosáhli na co nejvyšší plat, tak Kellerovy argumenty ztrácejí z větší části na logice. Kdyby pak převládlo takovéto normativní pojetí vzdělávání, výsledkem by byla společnost technického a manažerského zaměření a zánik humanitních a uměleckých oborů.