Má studentská dovolená jménem Work&Travel

Celý nápad vycestovat na letní prázdniny napadl mne a mé tři přátele na začátku sedmého semestru vysoké školy. Zdokonalení se v anglickém jazyce v zemi, kde se jím hovoří, jsme považovali za dobrý důvod. V té době (stud. ročník 2008/2009) se nám zamlouvali podmínky dvou agentur, působících na českém trhu v oblasti zprostředkování studijních a pracovních programů. Hlavní podmínkou pro Work&Travel, kterou jsme museli splňovat, bylo denní studium na vysoké škole. Po výběru jedné z nich, jsme navštívili pobočku už s konkrétní představou o programu, destinaci, dopravě …apod.

Agentura

Přístup agentury a jejích referentů byl po celou dobu vyřizování programu zcela profesionální a bez zjevných komplikací. První informativní schůzku na pobočce jsme absolvovali v říjnu, do konce roku jsme drželi v ruce smlouvu. Na začátku nového roku jsme navštívili tzv. „Burzu pracovních příležitostí“, pořádanou agenturou v jednom pražském hotelu. Naší představou byli Spojené státy americké, západní pobřeží. Jak se však ukázalo, tuhle představu měla většina přítomných. Proto jsme se nakonec spokojili s nabídkou pracovního uplatnění ve městě Salt Lake City, stát Utah. Hned na místě jsme podepsali s budoucím zaměstnavatelem pracovní smlouvu na 2 měsíce (což byla spodní hranice délky trvání smlouvy), a to jako pracovníci restauračních zařízení na místním mezinárodním letišti. Zbývalo poslední – donést smlouvy na pobočku a dořešit vízum a přepravu. Jelikož tento program je určen studentům prezenčního studia na jedné z českých vysokých škol, na americkou ambasádu jsme si jeli pro tzv. „studentské vízum J1“. I když jsem měl trochu obavy z rozmluvy s pracovníkem ambasády, nakonec šlo pouze o pár otázek typu: „Byl už jste někdy na území USA?“, „Kde a jakou máte zajištěnou práci?“….atd. Do deseti minut od příchodu vše vyřízeno. Zpáteční letenky a celý servis ohledně odletu a příletu jsme od agentury obdrželi přibližně do jednoho měsíce a zbývalo už pouze jediné – čekat na den odletu.

Právě tato doba pro mne byla asi nejhorší, říkal jsem si, jestli jsem udělal správnou věc, zmocňoval se mne strach z dálky, kterou jsme měli absolvovat, z angličtiny, která v té době u mne nebyla zdaleka na dobré úrovni. Zároveň jsem se ale těšil z dobrodružství, které bylo před námi, z možnosti poznání nové kultury, nových lidí, splnění si toho „Amerického snu“. Náš program se dělil na dva měsíce práce pro zaměstnavatele a měsíc cestování. To byla dostatečná doba na splnění si toho všeho.

Odlet za oceán

Odlétali jsme koncem června, s přestupem v Paříži a poté přímým letem do „Města měst“ - New Yorku. Téměř 9 hodinový let jsme díky nabídkám služeb letecké společnosti a vybavenosti letadla zvládli bez problémů. V New Yorku jsme měli dva dny volno k dalšímu odletu. Už z Čech jsme si přes internet rezervovali motel, a s vytisknutým voucherem se hned po příletu do NY ubytovali. Před sebou jsme měli téměř jeden a půl dne k prohlídce nejzajímavějších míst tohoto města. I když to zdaleka nestačilo, abychom navštívili vše, co jsme si naplánovali, díky mé kamarádce, která tam žije už přes 10 let, jsme viděli snad to nejdůležitější – Empire State Building, Sochu Svobody, Fifth Avenue, Times Square, Brooklyn Bridge, Manhattan a Wall Street, Central Park. S těmi nejlepšími pocity a vzpomínkami jsme opouštěli NY směrem Salt Lake City – našim cílem pro následující dva měsíce.

Nástup do práce

„Město Mormonů“, v nás od začátku vyvolávalo pocit nudy, zklamání a strachu, jak to zde ty následující měsíce překonáme. Nakonec nás trochu uklidnilo ubytování a především práce. Zabydleli jsme se v apartmánech nedaleko letiště, od zaměstnavatele dostali „lítačky“ na městskou dopravu a hurá do pracovního procesu. Nejdříve jsme prošli jednodenním školením (z čehož jsem rozuměl tak asi každé páté slovo), a poté nás roztřídili do jednotlivých restaurací a fast foodů. Já jsem byl poslán do Wolfgang Puck – klasické pizzerii, s širokou nabídkou pizz, salátů, polívek, sendvičů. Po úvodním seznámení jsem měl trochu obavy o zlepšení mé angličtiny – většina zaměstnanců pocházela z Mexika, Číny, Venezuely a dokonce i z bývalé Jugoslávie. Všichni ale mezi sebou mluvili převážně anglicky, a pro mě byla jejich výslovnost přijatelnější, než od drmolících a rychle mluvících Američanů. Práce nebyla náročná. Spočívala v přípravě pizz, salátů, sendvičů a jejich servírování zákazníkům. Naštěstí tato restaurace nepatřila mezi hojně navštěvované, kam se bohužel dostali mí spolucestující kamarádi, a proto zde byl dostatek času na „poklábosení“, resp. procvičování angličtiny. Najít si zde přátele mi netrvalo dlouho, stejně tak i mezi spolubydlícími v apartmánech – studenti z Turecka, Číny, Tchaj-wanu nebo Rumunska. Výplatu jsme dostávali každých 14 dní a na místní poměry byla dostačující na to, abychom si mohli občas vyjít do místního baru, vyjet občas na výlet, pokoupit něco málo z levných, značkových oděvů a ještě si ušetřit na naše plány po skončení práce. S blížícím se koncem naší smlouvy na letišti, nás zaměstnavatel obdaroval ještě mimořádnou prémií $200 spolu s poukazem na celodenní návštěvu místního zábavního parku.

Posledním týdnem v práci pro nás byl ten první v září, ale už dobu předtím jsme si naplánovali „free month“ na cestování. Největším pomocníkem nám byl v tu dobu internet. S jeho pomocí jsme si rezervovali vše, co jsme potřebovali na příštích 28 dní – tzn. letenky, ubytování, stravu, auta.

Měsíční cestování po USA

První zastávkou ze Salt Lake City bylo město hazardu – Las Vegas. Spokojili jsme se se skromnějším ubytováním nedaleko centra, spolu s půjčením auta na poslední tři dny našeho pobytu. Byl dostatek času poznat toto město, projít ho křížem krážem (v podstatě se jedná o jednu hlavní třídu s kasiny), vyzkoušet si jednu z mnoha možností hazardu a na poslední tři dny vyrazit autem směr Grand Canyon. Týden těch největších zážitků, bohužel i negativních, kdy jsme měli menší automobilovou nehodu, v kapse každý kartu s potiskem Las Vegas a Elvise a v peněžence žeton z místního kasina. S tím vším jsme se připravovali na další zastávku – Los Angeles.

„Město andělů“ na nás bohužel neudělalo příliš velký dojem, jaký známe z televizních filmů a seriálů. Ohromná aglomerace, rozprostřená na nekonečných kilometrech, rozčleněná mezi místní skupinky přistěhovalců ze všech koutů světa, zejména Mexičanů. I tady na nás čekal rezervovaný motel, daleko od centra a oceánu. Naštěstí jsme zde měli půjčeno auto i s navigací (bez té bychom neujeli ani kilometr) na celých sedm dní. Ve Spojených státech byl benzín na naše poměry daleko levnější, proto jsme vyráželi každý den shlédnout jinou zajímavost. Neušel nám Hollywood a jeho nejznámější „chodník slávy“, Beverly Hills, Malibu beach, Venice beach, centrum L.A.. Všechny tyto zajímavosti jsou spíše menší části města, od sebe hodně vzdálené, plné luxusu, ale také špinavého moře, bezdomovců, chudoby. I přesto jsme naše foťáky téměř nesundali z oka a i z tohoto města si odváželi nezapomenutelné zážitky.

Ovšem největší očekávání v nás vyvolávala poslední destinace – „ráj na zemi“ Hawaii. S podivem jsme sledovali naše spolupracující na letišti, kteří nám záviděli plán výletu na tyto ostrovy. Téměř týdenní pobyt (6 dní, 5 nocí), v hotelu se snídaní cca 200 metrů od slavné Waikiki beach, s letenkou a půjčením auta na celou dobu pobytu, nás vyšel na cca $650 / na osobu. Každý jsme si tuhle částku vydělali přibližně za 2 – 3 týdny práce (při nabídce práce přes čas i více) a to na brigádnické pozici. Oproti Los Angeles na nás tyto ostrovy udělali obrovský dojem již od začátku – nádherné teplé počasí, písčité palmové pláže, průzračný oceán, neuvěřitelná přátelská a pohostinná povaha místních obyvatel. Celých šest dní jsme strávili na ostrově Oahu, v hlavním městě Honolulu. Díky autu a nepříliš velké rozlehlosti tohoto ostrova jsme ho dokázali poznat téměř celý, se všemi nejzajímavějšími místy (Waikiki beach, potápění v zátoce Hanauma beach, Pearl Harbor). S hawaiským opálením, s koráli kolem krku, plnými kartami ve foťákách, jsme se museli připravit na naši poslední trasu směr Česká republika.

Snad nikdy jsem neopouštěl nějaké místo na zemi s takovou lítostí. Zpáteční let jsme měli již od agentury zařízen z mezinárodního letiště z Los Angeles. Posledním přestupem byla opět Paříž a téměř po 19 hodinovém letu v posledních 40 hodinách jsme úspěšně přistáli v Praze. Zpět doma, po třech měsících dobrodružství za oceánem.

Určitě bych jel znovu

Kdybych měl shrnout mé pocity z tohoto „výletu“, tak jsou jedině pozitivní. Z počátku u každého z nás převládal strach z nového prostředí, z dálky, z dorozumění. Přibližně po 14 dnech, po rozkoukání, jsem si začal svůj pobyt užívat, zdokonalovat angličtinu, nacházet nové přátele, zažívat nové zkušenosti. Každého jistě napadne otázka financí, nejinak tomu bylo i u nás. Po návratu jsem si sepsal, na kolik mne celý pobyt vyšel, poplatky agentuře, spolu s letenkou, ubytováním, kapesným do začátku. Nebral jsem v úvahu náš „free month“ (Las Vegas, Los Angeles, Hawaii). Dopracoval jsem se k částce něco kolem 50. 000,-. Pro někoho vysoká částka, pro někoho ne. Pro mne to byla částka, která se tam dokázala vydělat. Já i přátele jsme stáli pouze před rozhodnutím, jestli danou částku přivést nazpět a zaplatit (rodičům, bance,….), nebo vydělané peníze utratit za cestování a poznat to, co se podaří v životě málokomu (rozhodování bylo v tuhle chvíli snazší z toho důvodu, protože jsme byli čtyři a rozpočítání na náklady jako benzín, jídlo,….apod. se dělilo mezi nás všechny - proto je lepší vycestovat ve více lidech). Vybrali jsme druhou možnost, a já bych NIKDY nevybral možnost jinou.

Za necelé dva roky mám již skoro celou částku splacenou a vím, že to byla doposud jedna z mých nejlepších životních investicí. Jenom mne trochu mrzí, že jsme se rozhodli pro nabídku zahraničního programu až v předposledním ročníku vysoké školy. Určitě bych udělal vše proto, abych mohl těchto programů absolvovat o letních prázdninách více. A to také doporučuji každému studentovi, který jakýmkoliv způsobem váhá.