ECTS povinně na všech vysokých školách?

Z těch, které provozují ECTS oficiálně, je možné jmenovat pražskou Vysokou školu ekonomickou, brněnské Vysoké učení technické a Masarykovu univerzitu. Tyto školy obdržely oficiální ECTS label, který mohou získat na určité období ti, kteří systém implementují správně.

I přesto, že mnohé vysoké školy už na některou verzi kreditového systému přešly, může být přechod na „plnou verzi“ systému pro mnohé náročný, a to i diky změnám, které ministr Dobeš připravuje pouze pro české prostředí.

ECTS a k čemu má sloužit

V roce 1998 podepsali v Paříži zástupci Německa, Itálie, Spojeného království a Francie Sorbonskou deklaraci, jejíž smyslem bylo mimo jiné vytvoření společného Evropského prostoru vysokoškoského vzdělávání (EHEA).

O rok později pak přišla Boloňská deklarace, která na tu ze Sorbony navázala a odstartovala Boloňský proces. Deklarace, kterou podepsala i Česká republika, si kladla za cíl vytvořit do deseti let (tedy roku 2010) společný evropský prostor, ve kterém by kromě jiného platil společný vysokoškolský kreditní systém ECTS. Ten byl pilotně zahájen v rámci projektu Erasmus už v roce 1989 a postupně se rozšířil mezi mnoho evropských institucí.

Podobně jako u dalších sjednodovacích aktivit EU měla vzniknout nadnárodní unijní zóna, ve které by mohli studenti i absolventi bez problémů migrovat, jejich vzdělání jim bylo všude uznáváno a pro všechna povolání tak zmizela další překážka pro společný pracovní trh. Jeden studijní prostor, jedny tituly, jedny všude platící studijní kredity. Další cílem EU pak byla snaha zvýšit kvalitu vzdělávání v členských zemích a získání možnosti onu kvalitu díky mezinárodním žebříčkům a indikátorům i kontrolovat.

Převedení systému ECTS do všech unijních zemí se ale prozatím nepodařilo - podle zatím poslední zprávy Bologna Process Stocktaking Report z roku 2009, která boloňský proces hodnotí, ho mělo v daném roce zavedeno teprve 29 zemí ze 46. Většina zemí EU má zavádění ECTS dané zákonem, v České republice, která na systém rovněž nepřešla, tomu tak zatím není. Jeho zavedení je (podobně jako školné) teprve součástí balíčku změn v rámci návrhu nového vysokoškolského zákona.

Jak přesně systém ECTS vypadá?

U předmětů se v ECTS používají dva pojmy: studijní zátěž (student workload) a výstupy z učení (learning outcomes), které by měly být vždy uvedeny. Studijní zátěž označuje veškerý čas spojený s učením daného předmětů ( přednášky, zkoušky, samostudium...), ve výstupu z učení bude pak napsáno jaké konkrétní znalosti student na konci získá.
Získání jednoho kreditu by studentovi mělo zabrat zhruba 25 - 30 hodin studia, za celý akademický rok by pak měl získat 60 kreditů (30 za jeden semestr). ECTS také ruší systém zápočtů, který by mělo nahradnit přesnější hodnocení písmeny, přičemž nejlepší známkou bude A (excellent) a nejhorší F (fail).

Takto pak vypadají podle ECTS tři pilíře vysokého školství:

Bakalářské studium

• tříleté studium
• potřeba získat 180 kreditů
• u bakalářských programů potřebným k provozování regulovaného povolání 240 kreditů

Magisterské studium

• jedno až dvouleté studium
• nutnost získat 60 – 120 kreditů
• u programů potřebných k provozování regulovaného povolání 240 kreditů

Doktorské studium

• 180 až 240 kreditů

U nás se ministr Dobeš rozhodl u magisterského studia navrhnout nejnižší možnou hranici, tedy pouhý rok studia, a přidat čtvrtý pilíř. Čímž se dostáváme ke kritice.

Kritika ECTS a českých modifikací

Jeden rok studia pro získání titulu magistra je sice v rámci systému možný, doporučované množství kreditů je ovšem 90 – tedy roky dva. Akademičtí pracovníci se bojí, že rok nebude pro získání dostatečných znalostí stačit a jde jen o snahu za každou cenu ušetřit.

Pod palbou kritiky je naopak i přidání dalších studijních let navíc - návrh dvouletého diplomového studia, které by předcházelo tomu bakalářskému, na jehož zakončení by bylo potřeba 120 kreditů. Diplomové studium, které by mělo být jakou alternativou pro vyšší odborné školství, není v systému ECTS zahrnuto. Jedná se český vynález, který se podle kritiků stane součástí destabilizace českého vysokého školství.

Přijetí ECTS u studentů je zatím ambivalentní - někteří ho vítají, protože od něj očekávají zlepšení kvality výuky, jiní z těch co na něj přešli si ale stěžují, a to na větší časovou náročnost studia. Budeme-li vycházet z oficiálních odhadů, pak by student měl za dva semestry strávit pracovními povinnostmi 1500 – 1800 hodin, což bude pro mnohé o dost víc než dnes.
Teoreticky by studium stále mělo být skloubitelné s částečným pracovním úvazkem, zřejmě ale ne s prací na plný úvazek. Je samozřejmě otázka nakolik jsou takové odhady reálné a zda se v českém tahákovém prostředí časová náročnost získání jednoho kreditu v mnohých případech podstatně nesníží. Nebo naopak v případě u ústních zkoušek a požadovaného obřího množství encyklopedických znalostí nezvýší.

Další argument zpochybňuje jeden ze základních důvodů zavádění toho systému, totiž možnost spolehlivě díky němu měřit kvalitu vysokých škol. I přes určitou unifikaci se totiž budou způsoby vyučování i nadále na jednotlivých školách lišit a stále bude ve hře lidský faktor. Stejné předměty budou na dvou různých školách učeny různě a samotné známky za předmět nemusí o skutečných znalostech studenta vlastně nic říct.
Výsledky škol nejdou tak snadno shrnout do několika čísel, je nutné znát i kontext : způsoby výuky daných škol a reálnou obtížnost získávání kreditů či dobrých známek.

Zatímco u nás má být systém ECTS díky šnečímu tempu školní reformy teprve zaváděn, na úrovni EU je už na základě připomínek zkoumán, přehodnocován, a v budoucnu bude pravděpodobně i aktualizován. Může se proto stát, že pokud ho začneme do českého prostředí implementovat pozdě, stane se zastaralým a krátce po zavedení ho bude nutné opět upravovat.

Perlička na závěr: Evropská komise doporučuje systém ECTS v upravené podobě zavádět také na středních školách.