Žijete, nebo žijete prací?

Práce nad životem?

„Nemám čas, musím do práce,“ tuto větu opakujeme vcelku pravidelně. Což o to, pouhým vzduchem nemůže být člověk živ (natož se do něj obléci a ochránit se před zimou) a pracovat se musí. Nemálo z lidí kolem nás se ale svou zaměstnaností ohání jako kyjem, s lehce samolibým výrazem člověka, který je v životě tak úspěšný, že nemá čas na hlouposti (ke kterým patří kulturní a duchovní život nebo přátelé).

Novodobé otrokářství

Daleko za námi jsou doby, kdy dělníci pracovali 16 hodin denně v, alespoň pro současného Středoevropana, nepředstavitelných podmínkách. Dnešní doba nám ale přináší firemní „kulturu“ postavenou na předpokladu, že zaměstnanec na pozici jen o fous odpovědnější než uklízečka (a nijak nepodceňujeme práci uklízeček!) je ochoten kariéře obětovat všechno a osobnímu životu vyčlenit pouhé zbytečky času. Vždyť děti se dají do školky a pošlou na různé kroužky, nakupovat lze jednou za měsíc v hypermarketech nebo si zařídit dovoz potravin až do domu, o útulný domov se postarají interiéroví designéři a profesionální úklidová firma. V těch vzácných chvílích, kdy jste doma, se v zásadě není potřeba o nic starat – umělé květiny vydrží věčně a stále stejně pěkné… Víte, kolik času vám tohle všechno ušetří? A všechen můžete strávit v práci!

Nelíbí se vám to? Zapomeňte na kariéru! Tak zní explicitní i implicitní vzkazy nejednoho zaměstnavatele, který se na vás podívá s významně zdviženým obočím v okamžiku, kdy se podivíte, zda by nešlo naplánovat pracovní setkání před sedmou hodinou večer. „Copak máte tak důležitého?“

Braňte se

Posílat pracovní emaily v neděli v pět hodin ráno (není to spíš důsledek špatné organizace?) a předvádět neustálou připravenost k práci se stalo módou snaživců rozhodnutých zapůsobit na své nadřízené. Bohužel tím vzniká pochybný kodex, který je poté uplatňován na všechny, už bez ohledu na to, do jaké míry je přepjatá flexibilita skutečně efektivní. (Vynecháme-li řídké výjimky, tak odpočinutý člověk s ustanoveným hodnotovým systémem a osobním životem pracuje lépe a kreativněji než posedlý workoholik.)

Jakkoli nepříjemně se můžete cítit, vyplatí se alespoň naznačit hranice toho, čeho jste v práci ještě ochotni a čeho už ne, hned na začátku. Jinak se snadno může stát, že vás šéf automaticky započítá mezi lidi ochotné vzdát se víkendů i volných večerů.

Jistě, v případě nouze se dá i volný víkend obětovat, vaši spolupracovníci by ale měli vědět, že to není pravidlem. A nemusíte se nijak stydět za to, že máte využití pro volný čas – práce přece není jediným smyslem života!

Začarovaný kruh

Znáte pocit, kdy přijdete domů vyčerpaní po celém dni a nemáte myšlenky na nic jiného, než dát si něco dobrého k snědku a usnout u filmu? Určitě se vám v takovém stavu nechce řešit partnerské neshody ani diskutovat se spolubydlícími. Podle současných studií zůstává mnoho vedoucích pracovníků v zaměstnání do večera proto, aby se vyhnulo konfliktům s nespokojenými partnery. V práci sklízejí uznání a pochvaly, doma na ně čeká zanedbávaná rodina. Kruh vzájemného odcizení se tak prohlubuje a občasná drahá dovolená pospolu není řešením; spíše během ní vyplavou na povrch všechny nevyřešené problémy – o důvod víc stáhnout se ještě hlouběji do pracovního života.

Ať žije syndrom vyhoření

Přepínání se a snaha být v práci co nejlepší za každou cenu může vážně ohrozit nejen rodinný a osobní život, ale i zdraví samotné. Ponecháme-li stranou problémy zapříčiněné sedavým způsobem života a nevyváženou stravou, zůstává nám tu syndrom vyhoření ohrožující i velmi mladé lidi. Jeho prvním stupněm je právě snaha zvládnout vše na jedničku a vědomí, že nelze dostát narůstajícím požadavkům. Fáze nadšení a maximálního úsilí pak vystřídá deziluze, frustrace a v krajním případě i naprostá apatie. (Více se dočtete na syndrom-vyhoreni.psychoweb.cz.)

Život!

Otázku po smyslu života si mudrci i obyčejní lidé pokládají od počátku věků. Nevím, jestli existuje univerzální odpověď pro každého, jedním jsem si ale jistá: člověk by měl mít čas svou odpověď hledat. Je výborné dělat smysluplnou práci a věnovat se jí s nadšením, omezit se ale pouze na ni a odříznout se od ostatních lidí, podnětů i zkušeností nemůže nakonec přinést nic dobrého – lidská bytost přece není jednostranný robot postavený za účelem sloužit až do úmoru. I problémy v práci budeme zvládat mnohem lépe, budeme-li se mít o co a o koho opřít. Nežijeme prací, ale pracujeme pro život!