Z historie feminismu

„Jsem feminista,“ prohlásil nejmenovaný profesor sociologie během přednášky na univerzitě a získal si tak, krom náhle plné pozornosti tradičně pospávajícího studentstva, i nemálo nechápavých pohledů. A napolo skrývaných uchechtnutí. „Feministka může být jenom ženská,“ promluvil anonymní dav. Skutečně, feministka ano, ale na světě se najde i nemálo feministů. Otázka je, co si pod tímto pojmem můžeme představit.

Feminismus versus feminismus

V současnosti opravdu ledacos, od zastánce zákazu ženské obřízky, přes androgynního jedince propagujícího jednu vodu po holení pro všechny členy domácnosti až k lidem, kteří se domnívají, že přednost vlaku na přejezdu je znamením mačistické nadřazenosti (a vlak stejně jako všechny ostatní podlouhlé předměty falickým symbolem).

Rozrůznění došlo tak daleko, že mluvit o jednom feminismu dnes postrádá smysl – místo něho se vynořuje celá plejáda feminismů, které si navzájem vesele odporují a stýkají se pouze v několika málo bodech. A dost možná pouze v jednom: jedná se o ženy. (Ale není i dělení lidstva na muže a ženy produktem genderově nekorektního myšlení? Radikální feminismus prosazující postupné stírání odlišností mezi pohlavími by ani s takto opatrnou formulací pravděpodobně nesouhlasil.)

Počátky feministického hnutí

Shodnout se lze alespoň na kořenech, ze kterých feminismus vychází – ale aby to nebylo příliš jednoduché, i zde se objevují hlasy zpochybňující možnost jednoho historického východiska. Diskutuje se i o tom, zdali mají být všechna hnutí za ženská práva po světě označována jako feministická, nebo zda termín feminismus uchovat pro pojmenování moderních feministických hnutí (v tomto případě se pro předcházející aktivity užívá výrazu protofeminismus).

U kořene feminismu v širším slova smyslu stojí myšlenky rovnoprávnosti pohlaví, odstraňování kulturních předsudků ohledně rolí mužů a žen ve společnosti a aktivní snahy zbourat bariéry potlačující ženskou možnost seberealizace.

Už Platón byl feminista

Platón ve své Ústavě při popisu ideální společnosti zobrazoval ženu v rovnoprávném postavení s mužem – se stejným nárokem na vzdělání a podílem na chodu celé společnosti. Rovněž společenské reformy raného Islámu byly podle mnoha badatelů v tehdejší společnosti radikálně feministické a přinesly s sebou změnu postavení ženy (do těch dob na úrovni věci) v otázce svobody uzavření manželství, rozvodu i možnosti dědit. Obdobné „výsady“ byly ženám v jiných částech světa, západní Evropu zahrnuje, uznány až o dlouhá století později.

Jedna z obětí Francouzské revoluce

Tzv. první vlna feministického hnutí datovaná od poslední třetiny 18. století do počátku století 20. je nedílně propojena s bojem za ukotvení základních lidských a společenských práv žen a jejich zakotvení v legislativě.

Výraznou emancipaci s sebou přinesla Francouzská revoluce (1789) a na území Spojených států abolicionistické hnutí usilující o zrušení otrokářství. Revoluční myšlenky rovnoprávnosti oslovily mnoho žen a vzbudily v nich představy o tom, že heslo „volnost, rovnost, bratrství“ by se mohlo týkat i jich samotných.

Velká bojovnice za ženská práva Olympe de Gougesová v odpovědi na Deklaraci člověka a občana z roku 1789 (Deklarace lidských práv) do značné míry interpretovanou jako Deklarace muže a občana vydala o dva roky později Deklaraci ženy a občanky. Její poselství bylo vcelku prosté – absolutní rovnoprávnost muže a ženy ve všech oblastech života – a popudilo značnou část revolucionářů hlásících se k myšlenkám Jeanna-Jacquese Rousseaua, který angažování žen ve veřejném a politickém životě považoval za zhoubu dobrých mravů v nové, revolucí ustavené společnosti. Neústupnost jedné z prvních „oficiálních“ feministek jí přinesla hořké ovoce v podobě popravy gilotinou v roce 1793. A její provinění? „Opomenutí ctností přináležejících jejímu pohlaví a touha po státnické moci.“ Úder gilotiny neukončil jen jeden život, ale také naděje na posílení ženských práv – to vše pojištěno dekretem zakazujícím ženám účast na jakékoli politické činnosti a zákazem shromažďování; na ulici se nesměla sejít skupina žen převyšující počet pěti.

Zrození anarchofeminismu

Myšlenky anarchismu a feminismu propojila Mary Wollstonecraftové (1759-1797), která je často označována za první feministickou myslitelku, a to zejména díky knize Obhajoba ženských práv, jež vyšla jen rok po zveřejnění Deklarace práv ženy a občanky. Tato spisovatelka věřila, že k překonání předsudků a ženské méněcennosti je zapotřebí oboustranného vzdělání a vzájemného pochopení. To mělo přicházet i skrze vyprávění a naslouchání životních příběhů jednotlivých žen.

Boj o volební právo a rovný přístup ke vzdělání

To, co dnes v naší části světa chápeme jako samozřejmost, patřilo k hlavním cílům první vlny feministického hnutí.

Jen pro zajímavost: vůbec první dívčí gymnázium ve střední Evropě Minerva vzniklo roku 1890 díky Elišce Krásnohorské.

Všeobecné volební právo bylo jako první uzákoněno na Novém Zélandu roku 1893, v Československu roku 1919, ve Švýcarsku ale až roku 1971 a to pouze na federální úrovni – ve všech kantonech bylo zavedeno až roku 1990.

Osobní je politické

Druhá vlna feminismu nastupuje v 60. letech minulého století a s největší razancí ve Spojených státech se zaměřuje především na postavení žen v různých sférách společenského života. Do značné míry vychází z frustrace způsobené nemožností uplatnit se mimo rodinný krb. Dívka sice v té době již mohla vystudovat takřka libovolnou školu, aniž by jí někdo bránil, s následným uplatněním to už ale bylo horší. Žena byla chápána jako rovnocenná partnerka muže v oblasti rodinného života, mimo něj však často trpěla pocity izolovanosti od „skutečného světa“ a neužitečnosti v širším úhlu pohledu.

Tvůrčí a omezující chaos třetí vlny feminismu

Někteří autoři od konce 80. let hovoří o třetí vlně feministického hnutí zasahující do současnosti (v zemích uzavřených po čtyřicet let železnou oponou se ale druhá vlna začala prosazovat teprve na začátku 90. let).

Další označují současnost za dobu postfeminismu – protože cílů feminismu bylo už v západním světě dosaženo a směr jako takový ztratil smysl. Podíváme-li se však na roli, kterou ženě přisuzují v Česku tak hojně rozplevelené reklamní billboardy, lze o tom úspěšně pochybovat, popřípadě zpochybnit naši příslušnost k západnímu světu.