Hořký konec černého pasažéra: co se stane s nezaplacenou pokutou?

Nenechme se zmást tím, že ve vozech městské hromadné dopravy již většinou nepotkáváme tolik černých pasažérů co dříve. Nevymřeli. Pokud však ještě donedávna bylo možné jízdu načerno opravdu považovat za jeden z českých národních sportů, dnes na sebe bere spíše podobu desetitisícových pokut, které z čistého nebe padají do schránek zapomnětlivců, ale ještě častěji těch, pro něž se jízda bez lístku stala otázkou cti. Mnohdy tak nakonec nejde ani tolik o jednu jízdu gratis, ale především o trest za vyhazování obsílek do koše. Možná proto i pro některé naše čtenáře může být užitečný/poučný bližší pohled na to, jak si vlastně podobný problém můžeme sami vytvořit. Otázka tedy zní: co se stane, pokud jednoduše pokutu nezaplatím, a rozhodnu se, že tím celá věc skončila?

Projekt se značně nejasnými vyhlídkami

Jen na území hlavního města se každý rok musí revizorům platným jízdním dokladem prokázat kolem šesti milionů pasažérů. Samozřejmě jde o úctyhodné číslo. Obavy ze zákonitě rychlého konce kariéry každého černého pasažéra však snadno mohou vzít za své, pokud zároveň zjistíme, že za stejné časové období je v Praze městskou hromadnou dopravou přepravena více než miliarda osob. Zároveň však zřejmě každý, kdo strávil nějakou dobu v některém z větších českých měst, může zájemci potvrdit, že i přes tento rozdíl v číslech je v praxi jízda načerno projektem se značně nejasnými vyhlídkami.

Své k tomu může říct například bezmála patnáct tisíc lidí, kteří v uplynulém roce Dopravnímu podniku města České Budějovice na pokutách zaplatili dohromady necelých patnáct milionů korun. Nebo Brňan, který tak dlouho jezdil šalinou bez lístku, až teď někde sám musí obstarat půldruhého milionu.

Hrát mrtvého brouka se nevyplatí

Většinu podobných případů, kdy se adrenalinové cestování tohoto druhu notně prodraží, přitom spojuje vpravdě jednoduchý princip: po vystavení pokuty úplně postačí hrát mrtvého brouka. Možností, kdy lze tuto strategii uplatnit potom existuje hned několik. Dopravní podnik totiž svým nepoctivým zákazníkům obvykle dává trojí příležitost, jak se s vyměřenou pokutou vypořádat i poté, co již uplynula stanovená lhůta splatnosti.

Co vás čeká po splatnosti?

Nejprve tak lze očekávat tzv. upomínku před žalobou. Ta se typicky podává v horizontu dvou měsíců následujících po vlastním zachycení. Upomínka před žalobou představuje pokus o smírné řešení, které sice nevzniká z nařízení dopravním podnikům ani advokátním kancelářím, jež v této branži působí, ale přesto se v praxi využívá. Pokud na základě upomínky vše vyrovnáme, celá věc je u konce. Nevěnujeme-li jí ale větší pozornost, můžeme v dohledné době očekávat žalobu.

Do půl roku máte na krku žalobu

V rozmezí čtyř až pěti měsíců, nanejvýš potom jednoho roku, po neúspěšné jízdě bez dokladu následuje žaloba, kdy příslušný soud vydává rozhodnutí spojené s platebním rozkazem. Po nabytí právní moci má následně černý pasažér povinnost v konkrétně určené lhůtě uhradit nejen samotnou pokutu, ale tentokrát již všechny náklady spojené s vedením soudního řízení. Důležitou informací je zde to, že pokud v tuto dobu dlužník není schopen celou částku zapravit najednou, je možné požádat o stanovení splátkového kalendáře. Pokud opět obálka skončí v koši, můžeme se pomalu připravit na výkon rozhodnutí.

Nakonec exekuce…

V tento moment však může dojít ještě k poslednímu pokusu o smír, kterým je tzv. upomínka před podáním exekučního návrhu. Ta s sebou nese příležitost zaplatit prostřednictvím složenky celou částku u advokátní kanceláře, která daný případ řeší.

Nehodláme-li se požadavky dopravního podniku zabývat ani tentokrát, následuje exekuce. Dlužníkovi tak následně bude závěrečný účet sražen z jeho účtu, případně ze mzdy či jiného zdroje příjmů, jako je například důchod. U některých lidí se však ani tímto způsobem není možné dobrat celé částky, což pak bývá řešeno tzv. mobiliární exekucí. „Hříšníkův“ movitý majetek odpovídající hodnotě dluhu bude označen a podrobně sepsán, aby mohlo dojít k jedinému: jeho prodeji.