Čeká nás digitální gilotina?

Začátkem letošního roku proběhla tiskem zpráva, že se ministr kultury Jiří Besser (TOP 09) sešel se zástupcem Mezinárodní federace hudebního průmyslu (IFPI) a generálním ředitelem Universal Music Group pro Českou republiku Tomášem Filipem. Projednávat měli mimo jiné to, zda by u nás nebylo možné zavést variaci na institut známý jako HADOPI, přezdívané digitální gilotina, který by umožnil odpojovat od internetu lidi podezřelé ze stahování dat chráněných autorským zákonem. V Evropě už v různých zemích funguje několik obdobných zákonů, právě Francie se ale stala vlajkovou lodí protipirátského tažení.

Hudební, filmový i softwarový průmysl se dle slov lidí z protipirátských organizací nepříliš dobře vypořádává s novými distribučními cestami, kterými mezi sebou mohou lidé bezplatně šířit kopie hudby, filmů, her a programů. Podle nich hrozí, že se hudbu přestane vyplácet skládat, filmy točit a programy psát. Je to skutečně tak?

Digitální gilotina

Firmy produkující výše zmíněné produkty dnes mají dvě možnosti – buď se situaci technologicky i finančně přizpůsobovat a hledat nové cesty, kterými by k nim od uživatelů počítačů proudily peníze, nebo začít lobovat za cestu represe. Francouzský institut HADOPI (čili Úřád pro ochranu autorských práv na internetu), který se stal vzorem evropské „protipirátské“ represe, je výsledek druhého přístupu.

Jak nedávno prokázaly zprávy uniklé z Wikileaks, na začátku byl lobbistický tlak firem sdružujících se v amerických filmových a hudebních asociacích MPAA a RIAA, a v mezinárodní BSA, sdružující výrobce softwaru. Tyto organizace dlouhodobě prosazují, aby evropské státy sáhly k hrubé síle, a bude-li někdo přistižen při stahování něčeho, na co si společnosti nárokují autorská práva, měl by být dotyčný v lepším případě pokutován a v horším rovnou odpojen od internetu. Není jasné se kterými všemi státy už zástupci těchto a dalších společností ochraňující takzvané duševní vlastnictví kromě České republiky jednaly, s jistotou se ale ví, že se Španělskem, Velkou Británií – a Francií.

Práve ve Francii se nakonec alianci těchto sdružení povedlo odpojování od internetu prosadit a začátkem loňského roku zde vešlo v platnost. Nově přijatý zákon umožnil vznik devítičlenné státní agentury, spadající pod francouzské ministerstvo kultury, která má sledovat porušování autorských práv na internetu a zamezovat protiprávnímu chování. Pokud úřad získá ip adresy počítačů, ze kterých došlo k pirátství, vyžádá si od poskytovatele internetového připojení adresu uživatele, kterému pak zašle při prvním prohřešku varovný e-mail, při druhém dopis, a po třetím ho odpojí od internetu a přidá na černou listinu. K tomu se může navíc přidat i pokuta, nebo až dvouleté vězení. Tohle by zmíněné asociace rády nechaly zavést i v dalších evropských zemích, Českou republiku nevyjímaje.

Pro a proti

Stojíme nyní na křižovatce, na které si můžeme vybrat ze dvou cest. První znamená smířit se s tím, že digitální kopie děl se šíří a budou šířit, nechat starý průmysl do jisté míry padnout, a z jeho popela nechat vzejít nový – tak jako se to v historii už stalo mnohokrát. Touto cestou by se přirozeně ráda vydala většina uživatelů a podporují je jak mnozí umělci a menší výrobci audiovizuálních produktů, tak například pirátské strany.

Druhou cestou je pokusit se tento vývoj po vzoru Francie zastavit a uživatele internetu začít kriminalizovat, což preferují větší společnosti zapojené do protipirátských unií. Jaké mají obě strany argumenty?

Mezinárodní protipirátská unie BASCAP (Business Action to Stop Counterfeiting and Piracy) ve svojí studii loni například tvrdila, že počítačové pirátství může v Evropské unii připravit o práci v příštích pěti letech 1,2 milionu lidí, protože firmy přicházejí o zisky a tímpádem budou muset omezovat pracovní místa. Argumentuje se tedy nejen duševním vlastnictvím, ale i ekonomickými dopady pro stát.

Druhá strana má ovšem v ruce data samotných obchodníků, podle kterých množství peněz, které jsou lidé ochotni zábavnímu průmyslu přenechat, stále stoupá. Podle Unie filmových distributorů vydělala v roce 2009 česká kina 1,5 miliardy korun, což je o 246 miliard víc než o rok dřív, a v tisku se každoročně objevují zprávy o tom, že množství prodaných dvd a blue ray disků láme rekordy. Multiplexy a 3D technologie jsou příkladem toho, jak lze použít k získání nových příjmů inovaci. Lidé také víc vyhledávají živou hudbu a koncerty, čehož využívají kapely a zpěváci, kteří nejsou jen syntetickým produktem producentů a zpívat a hrát naživo umějí. Samy kapely pak často mluví o tom, že pirátská stahování jejich alb jim vytváří novou posluchačskou základnu, která pak nechá víc peněz na koncertech.

Rovněž výrobci počítačových her také přicházejí s dalšími cestami jak vytáhnout z hráčů víc peněz, například s možností dokupování si bonusových virtuálních vybavení a různých herních přídavků či výhod přes takzvané mikrotransakce (příkladem je například populární online hra World of Warcraft). Tyto výhody, o kterých se mluví jako o budoucnosti financování online her, pirátskou cestou nezískáte. Nové (a staronové) cesty jak udržet umění i průmysl při životě tu tedy jsou.

Čísla přinášejí otázky

Znamená to tedy opravdu to, že pirátství připravuje obchodníky o zisk? Nedochází pouze k přesměrování toku peněz společnostem a umělcům co se na nové možnosti adaptovali na úkor těch, kteří toho zatím nebyli schopni nebo ochotní dosahnout? Jsou peníze, o kterých v této souvislosti protipirátské unie hovoří jako o ztrátách díky pirátství, reálné nebo jde jen o nadsazená čísla? Berou v potaz naopak i vyšší příjmy, které se objevují v jiných oblastech stejného odvětví? Donutilo by větší potírání internetového pirátství mladé „stahovače“, kteří si měsíčně seženou na internetu hudbu, filmy, hry, nebo software za tisíce korun aby vyrazili do obchodu a to samé si koupili?

Minimálně odpověď na poslední otázku je jasná – těžko. Pokud protipirátské unie při svých odhadech o miliardových ziscích pro Českou republiku při větším potlačování pirátství vycházejí z předpokladu, že mladý člověk je nejen ochotný, ale i schopný koupit si co si bezplatně stáhne, tak si troufám říct, že to je předpoklad mylný, a mladí základní a střední školou povinní konzumenti ze střední třídy takovou kupní sílu při současných cenách nosičů s filmy, hudby, nebo her vůbec nemají.

Je zřejmé, že by protipirátské unie měly vystupovat proti lidem, kteří s kopiemi děl nelegálně obchodují, nebo napříklada kontrolovat, aby se nelegální software neobjevoval ve veřejném sektoru a státní správě. Kriminalizace uživatelů stahujících kopie dat, nebo jejich odpojování od internetu, je ovšem jednak problematická z lidskoprávního hlediska, a jednak téměř určitě nepřinese takový společenský a ekonomický užitek, jaký organizace jako IFPI, OSA, MPAA, RIAA a mnohé další slibují.

Je tedy otázka, jestli by nebylo nejlepší, kdyby české ministerstvo kultury přestalo spoléhat pouze na analýzy privátních komerčních subjektů a jejich zájmových sdružení a dříve než sáhne k extrémním represivním krokům se pokusilo o vlastní nezávislou odbornou studii skutečných dopadů počítačového pirátství v České republice a hledání alternativních možností jeho řešení.