FOMO: Bojíte se, že vám něco utíká?

Ze sociálních sítí se posledních několik málo let stal masový fenomén. Dříve bylo neustálé sezení u počítače a klábosení s přáteli především doménou teenagerů, stále častěji tráví svůj čas surfováním i jejich rodiče. Internet a připojení k němu už je v současnosti takřka všudypřítomné, což s sebou nese nevyhnutelné následky na společnost i psychické rozpoložení jednotlivců.

Do jaké skupiny se řadíte?

Facebook a další sítě, na kterých lidé sdílejí své zážitky, fotografie, dojmy a životy, mají své odpůrce i příznivce. Pro někoho je nepředstavitelné, aby s ostatními sdílel některé intimní okamžiky svého života, někomu prohlížení fotografií jeho známých může připadat jako příjemné zpestření mezilidských vztahů. A jsou i tací, pro které se přidávání příspěvků na zeď stalo málem životní náplní. Zajímavé citáty, odkazy na články i hudební videa, fotografie z rozličných míst a akcí – to vše jsou někteří lidé schopni denně shánět a následně sdílet prostřednictvím internetu, a to jen proto, aby v očích ostatních byli zajímaví, zábavní, jedineční a dostatečně na úrovni.

Internet v mobilu pak sdílení úžasně usnadňuje, online tak člověk může být prakticky nepřetržitě a není třeba bát se, že by mu něco zásadního ze soukromí jeho přátel uniklo. Bedlivé sledování dění na internetu je však v dnešní době také nepostradatelnou nutností. Zde hodně záleží na postavení jednotlivých lidí, druhu jejich zaměstnání i zájmech. I zarytí odpůrci internetového sdílení v momentální situaci musí zvážit, zda by bylo moudré zůstávat stranou dění. Není totiž nic příjemného nevědět, o čem se spolužáci a kolegové v práci baví, a proč toho mají najednou více společného.

Co je to FOMO?

Zkratka vzniklá z anglických slov „fear of missing out“ je všeříkající. Strach z toho, že mi něco utíká, je částečně přirozeným jevem, který člověka provází, zvláště pak v určitých životních obdobích či situacích. Dospívající děti jsou citlivější na dění ve svém okolí a bez čerstvých informací se ve škole jednoduše nedá přežít. Čím je člověk starší, tím méně trpí strachem, že nezúčastní-li se všech akcí a nepřečte-li všechny aktualizace stavů ostatních, bude mezi ostatními méněcenný. Částečně proto, že už se dokáže povznést nad dětinské malichernosti, částečně proto, že povinnosti dospělých mu nedovolí trávit tolik času zbytečnostmi. Alespoň donedávna toto tvrzení skutečně platilo, dnes však začíná být všechno jinak. I rodiče už mají profily na Facebooku a hltají tweety svých známých. Ti si svoje profily zřizují, aby byli in, stačili mladším kolegům v práci, nebo aby mohli nenápadně sledovat soukromí svých dětí, ke kterému by jinak neměli žádný přístup.

Lidé postiženi chorobným strachem z toho, že jim něco uniká, jsou oběťmi moderních komunikačních technologií. Bojí se vypnout si mobilní telefon, nechtějí se dostat z dosahu mobilní sítě a novinky na internetu kontrolují tak často, jak jim jen čas dovolí (a to i na toaletě, za chůze či při sportu). Co je ale nejhorší, neustále se bojí, že mimo jejich momentální dosah se zrovna děje něco, u čeho by neměli chybět. Pro city některých není snadné prohlížet například fotografie z akcí, na které nebyli pozváni. Informace o dění za jejich zády, o kterých by se bez internetu jen těžko dozvěděli, je nadmíru stresující a jen prohlubuje úzkost. Nespokojenost s tím, co právě prožívají a obavy z toho, že jinde se děje něco mnohem zajímavějšího, je nepříjemná jak pro ně samotné, tak pro jejich okolí.

A jaká je obrana před tímto novým druhem závislosti? Není to nijak snadné, základ je ale snažit zařídit si poměry ve svém životě tak, aby nebylo nutné pátrat pořád po něčem lepším, naučit se vážit si hezkých okamžiků, které prožíváme, a uvědomit si, že není potřeba být v jednu chvíli na několika místech zároveň, a přitom dobře nevnímat ani jedno z nich. A především zamyslet se nad svým chováním včas. To, že jsou přilepení k internetu všichni ve vašem bezprostředním okolí ještě neznamená, že je to normální a správné.