Ani ta nejlepší univerzita nezachrání vše

„Člověka nedělá to, co sní, ale to, co stráví.“ Vladimír Franz

Vladimír Franz v přednášce Soustavně upadající víra ve vzdělanost hovoří o počítačové revoluci 90. let, kdy se do rukou prostých lidí dostalo něco, čeho se jim dostat nemělo; nevyčerpatelný zdroj nejrozmanitějších informací.

Co je na internetu špatného?

Chtěl by snad Franz držet lidstvo ve středověké nevzdělanosti a poskytovat informace jen hrstce vyvolených? Ne tak úplně, Franz pouze upozorňuje na komplikace, které plošné rozšíření internetu přináší – není problém kliknout a zjistit, kolik zubů má podivná ryba žijící v Mariánském příkopu, naprosto ale chybí něco jiného a podstatného: vědomí souvislostí. Pro orientaci ve světě není důležité vědět o všem, co se šustne; zásadní je solidní, ucelený základ, který informace zasadí do patřičného rámce. A ten si na internetu jen tak nevyklikáme. Měli bychom si ho odnést ze školy – ale daří se nám to?

Propojování informací a funkční gramotnost

Podle současných výzkumů dospělým právě toto chybí (srovnejte výsledky Second International Adult Literacy Survey). Schopnost propojovat informace mezi sebou a dobrat se uceleného obrazu v České republice nijak závratná není. To se odráží i na úrovni funkčním gramotnosti. Nejvyšší úrovně funkční gramotnosti dosahuje Skandinávie, na posledních místech v Evropě figurují Portugalsko, Polsko a Slovinsko (tabulka výsledků SIALS).

S funkční gramotností souvisí pochopení – respektive nepochopení – praktičnosti vědomostí získaných ve škole a – pramalá – způsobilost převést teorii do každodenní praxe. Tedy neučíme se pro život, ale biflujeme pro školu. S tímto přístupem a „přínosem“ prvních dvou stupňů vzdělání se nelze divit, s jakými nesnázemi se mnoho studentů potýká na vysokých školách – kam si zažitý přístup bezmyšlenkovitého šprtání často přinášejí.

Divergentní myšlení

Podle specialisty na vzdělání Kennetha Robinsona za mechanický přístup ke studiu může už manufakturní struktura základních a středních škol, která se inspirovala tovární výrobou: Robinson v přednášce Changing education paradigms vyjmenovává na první pohled zřejmé podobnosti: zvonění do hodin, třídění dětí do dávek (podle věku), budovy stojící v zákrytu, učebny dělené podle účelu a podobně.

Jako zásadní problém vidí standardizaci vzdělávacího procesu (tento výraz se sem velice hodí) a snahu opracovat děti do stejného výsledného produktu. A tak se učí a zkouší jedním způsobem děti, které se jedno od druhého nesmírně liší – tím, zda jsou lepší při práci v malé, nebo velké skupině, či samostatně, jak se odlišuje jejich nadání pro různé obory nehledě na věk, jestli se jim lépe pracuje brzy ráno, nebo v pozdním odpoledni.

Podle Robinsona tak školy dělají vše proto, aby z dětí vytloukly iniciativu a divergentní myšlení – tj. schopnost vidět na jednu otázku desítky až stovky odpovědí. Podle studie Breakpoint and Beyond, na kterou Robinson odkazuje, má školní vzdělání na divergentní myšlení přímo zhoubný vliv: zatímco 98 % testovaných dětí ve věku pěti let dosáhlo vysoké schopnosti divergentního myšlení, o pět let později už jich bylo pouze 30 % a v patnácti slabých 15 %. Měknutí mozku? Robinson to vysvětluje tím, že děti se mezi prvním a posledním testem po deset let ve škole učili dané a jasné odpovědi a byli trestány za spolupráci (ve škole se tomu říká opisování a napovídání). „Nejlepší nápady přicházejí ve skupinách,“ uzavírá Robinson, „oddělovat lidi od sebe a posuzovat je jednotlivě je odstřihne od přirozeného prostředí pro nabývání vědomostí.“

Přijímání nabiflovaných odpovědí pak významně potlačuje schopnost tvůrčího řešení problémů (viz divergentní myšlení) a způsobilost aplikovat teoretické poznatky v praxi, což nás přivádí zpět k funkční gramotnosti a propojování informací.

Revoluci v základním vzdělávání v nejbližší době můžeme čekat jen těžko, měli bychom se ale snažit o to, aby škola byla pro děti přínosem a dovolovala jim uchovat si vrozenou schopnost nacházet velké množství odpovědí, která jim přijde vhod během navazujícího studia i v životě samotném.