V čem je popularizace vědy prospěšná – a naopak?

Počátky popularizace vědy

Vědě se u veřejnosti začalo dostávat širokého zájmu již v polovině 19. století, kdy se například Darwinova evoluční teorie dočkala obrovského ohlasu nejprve v britském a posléze i zahraničním tisku – od vážně míněných, dalo by se říci prvních „popularizačních“ článků, až po karikatury. Vědec se po dlouhé době v historii stal dobovou „celebritou“. Charles Darwin rozhodně nebyl sám; i jména jeho kolegů-biologů, jakými byli Alfred Russel Wallace či Thomas Huxley, se vyskytovala v tisku poměrně běžně. Během celého 19. století prožívala věda a technika obrovský rozmach a veřejnost čím dál více dychtila po zprávách o nových objevech z jiných kontinentů či vynálezech lepších lamp, lokomotiv aj. Lidé jako Alexander Graham Bell se stali doslova dobovými hrdiny.

Vznikaly i první organizace na podporu vzdělávání veřejnosti a propagace vědy – známá National Geographic Society byla založena již v roce 1888. Ve Velké Británii tradice podobných společností vzešla primárně z ještě mnohem delší tradice elitních soukromých klubů pro gentlemany. V některých se koncentrovali zejména cestovatelé, vědci a vynálezci – a ti se posléze začali věnovat i činnostem pro širší veřejnost, například vydávání časopisů zaměřených na světovou přírodu a kulturu, cestování a nejnovější objevy. V meziválečném období prodělala popularizace vědy další rozmach. 2. světová válka ji opět trochu posunula zpět, ale poté nastala doba sovětsko-amerických vesmírných závodů a zlatá éra popularizačních magazínů, knih i rozhlasových a brzy též televizních pořadů.

V čem je popularizace prospěšná

Díky rozvoji popularizačních aktivit měla již v dobách dávno před internetem široká veřejnost množství šancí se samostatně vzdělávat v tom, co ji bavilo a zajímalo. Seriózně prováděná popularizace vědy minimálně ztížila práci šarlatánům a podvodníkům snažícím se lidem prodat své neexistující služby. Mohla inspirovat již celé generace dětí a mladistvých k budoucí vědecké kariéře, dodat nové impulsy umění a také přesvědčit i pracovníky mimo vědu o důležitosti podpory vědeckého zkoumání.

V současné době má mnoho organizací, kde probíhá výzkum od humanitních oborů až po přírodní vědy, dokonce své vlastní způsoby popularizace – rubriky na univerzitních webových stránkách, fakultní časopisy či cykly přednášek pro veřejnost. Často se takové práci věnují sami vědci či studenti, kteří svému oboru rozumí a jsou méně náchylní k přehánění, „bulvarizaci“ či zmatení faktů. Méně pozitivní stránkou je, že někdy je potřeba vykazovat popularizační aktivitu nad určitý stanovený rámec, aby na univerzitu vůbec proudil dostatek finančních prostředků alespoň k udržení současné laťky, a činnost často padá na odborníky již velmi vytížené jak výzkumem, tak administrativou spojenou s řízením týmu, posuzováním cizích prací či sháněním grantů.

Mohou popularizační aktivity vědě i škodit?

Bohužel se velmi často můžeme setkat se zprávami, které vědecké hypotézy a objevy dezinterpretují až převracejí naruby. Pokud jsou autoři daných popularizačních prací líní nebo méně schopní si dohledávat zdroje, přečíst je a především jim rámcově porozumět, může se stát, že ve svém textu či pořadu dojdou k úplně jiným závěrům, než jaké z vědecké práce skutečně vyplývají. To může danému týmu, pracovišti či dokonce celému oboru uškodit, pokud se to stává opakovaně a dezinterpretace se mezi veřejností rozšíří. Mohou tak vzniknout například neopodstatněné obavy, a to i z věcí, které jsou v praxi zcela nereálné.

Podstatně horší je ovšem úmyslné převracení faktů, ať už z politických, společenských, náboženských či jiných důvodů. Pokud takový navenek popularizační zdroj získá velkou čtenost či sledovanost, může cíleně posouvat veřejné mínění v neprospěch vědy; například v USA mají poměrně vysoký vliv některé pořady křesťansky zaměřených televizních stanic, které sice proklamují, že se zabývají vědou, ale snaží se mísit „příhodné“ vědecké poznatky s náboženstvím a překrucovat „nevhodné“ výsledky. Podobné procesy, ovšem ve větším měřítku a bohužel pod taktovkou státu, nikoli v rámci svobodné konkurence se seriózními médii, probíhaly ve víceméně každé moderní diktatuře. Jak v nacistickém Německu, tak v Sovětském svazu byly vědecké poznatky cíleně dezinterpretovány v rámci ideologie a v práci bylo dovoleno pokračovat jen těm odborníkům, kteří s nimi minimálně navenek souhlasili a prováděli politicky přípustné experimenty. Můžeme být rádi, že ač se dennodenně setkáváme s poněkud nepřesnými až překrucujícími popularizačními pracemi, nečelíme podobnému drtivému ideovému tlaku a hravě jim konkurují kvalitní profesionální i amatérské popularizační časopisy i weby a každý může získat přístup také k původní odborné práci, byť v mnoha případech jen za poplatek. Žijeme v době snadného přístupu k informacím; je tedy jen na nás, jak je budeme vyhledávat a jak s nimi naložíme.