Před 130 lety došlo k rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity

Rozdělením univerzity na německou a českou část v roce 1882, byl v rámci českých zemí završen delší zápas o zrovnoprávnění českého jazyka na nejvyšší úrovni vzdělání, který trval několik desítek let. Zásadní obrat k zrovnoprávnění češtiny, přinesl už rok 1848, kdy vláda povolila vedle dosavadní němčiny i češtinu jako vyučovací jazyk na univerzitě. Po potlačení revolučního hnutí v letech 1848 – 49 a období bachovského absolutismu v 50. letech 19. století, kdy čeština na univerzitě spíše živořila, nastává od 60. let velká poptávka po českých přednáškách a příliv česky mluvících pedagogů.

Univerzita se v té době rychle polarizuje. Němečtí pedagogové přicházejí s návrhem na rozdělení univerzity s požadavkem, aby historická kontinuita zároveň přešla na německou univerzitu. Proti tomu Češi silně protestují a požadují prozatímní rozdělení profesorských sborů v rámci školy a definitivní řešení odsunout na později, až bude institucionalizace české univerzity v Praze zcela připravena, tj. až bude dostatek česky přednášejících pedagogů, české vědecké literatury a českých učebnic.

V roce 1879 premiér Eduard Taaffe nabídl českým poslancům říšského sněmu řešení otázky české univerzity v Praze výměnou za podporu jeho vlády. Výnos císaře Františka Josef I. z 11. dubna 1881, pak schválil, aby „Karlo-Ferdinandova univerzita v Praze byla napříště uspořádána tak, aby v Praze existovala jedna univerzita s německým a jedna s českým jazykem vyučovacím a obě nadále užívaly jména Karlo-Ferdinandova.“

Boje o universitu pokračovaly na parlamentně půdě až do počátku roku 1882, kdy vláda přistoupila na požadavek Němců a výše zmíněným zákonem rozdělila fakticky pražskou universitu na českou a německou. S rozdělením vyvstala řada praktických problémů. Dosavadní profesoři se mohli rozhodnout, na kterou z univerzit přejdou. Profesory automaticky následovaly celé semináře a kliniky na lékařské fakultě, včetně veškerého materiálního a personálního vybavení. Chybějící obory na obou univerzitách byly doplněny jmenováními nových pedagogů. Díky tomuto principu byl do Prahy povolán např. Tomáš Garrigue Masaryk, který se stal nejprve v roce 1882 mimořádným a od roku 1897 řádným profesorem filozofie na české Filozofické fakultě Univerzity Karlo-Ferdinandovy v Praze.

Společné oběma univerzitám zůstaly botanická zahrada a univerzitní knihovna. Historickou aulu v Karolinu užívaly obě univerzity střídavě. Právo užívat historické insignie získala německá univerzita. Česká univerzita si nechala vyrobit kopie. K instalaci prvního českého rektora, známého historika Václava Vladivoje Tomka, tak došlo až 19. prosince 1882. Prvním německým rektorem se stal lékař, profesor fyziologie, Ewald Hering.

14. května 1882 se ustavily profesorské sbory obou filozofických a právnických fakult. Všechny čtyři pak zahájily svou činnost od školního roku 1882/83. Filozofické fakulty zůstaly v Klementinu a právnické fakulty sídlily v Karolinu.

Ve školním roce 1883/84 už byly připraveny zahájit výuku i lékařské fakulty, u kterých byla složitější situace vzhledem k vybavení klinik a potřeby dostatečných prostor. Česká univerzita v tom roce měla 1481 posluchačů, zatímco německá 1368, což zahrnovalo i všechny teology. Pro odpor pražského arcibiskupa, který měl právo dohledu nad touto fakultou, zůstala totiž teologie až do počátku 90. let 19. století výhradně na německé univerzitě. Česká teologická fakulta zahájila činnost teprve ve školním roce 1891/92.

Ani lepší startovní materiální a pedagogické vybavení německé univerzity nezabránilo odlivu zájmu studentů o její přednášky. Stala se postupně provinční německou univerzitou, pro pedagogy startovní čárou nebo přestupní stanicí. Poměr studentů se neustále zvyšoval ve prospěch české univerzity (v roce 1910 už dosáhl 7 : 3), která naopak systematicky rozvíjela českou vědu. Navazovala mezinárodní kontakty a zaujala pozici vrcholné vzdělávací instituce v českém jazyce, srovnatelnou v řadě oborů s evropským standardem.

Obě univerzity pokračovaly v činnosti i po vzniku Československa roku 1918, změnilo se však jejich právní postavení. Na základě zákona z 19. února 1920, č. 135/1920 Sb., známého jako Lex Mareš, byla za pokračovatelku tradic pražské univerzity od té doby označena česká Univerzita Karlova, které měla převzít na principu restituce většinu majetku a hlavně starobylé písemnosti a insignie.