Jaký způsob přípravy na VŠ je nejvhodnější

10.09.2013 | , Studentskefinance.cz
STUDENT


To, na jak prestižní (a zda vůbec nějakou) univerzitu se student dostane, závisí nejen na jeho inteligenci, paměti a jiných schopnostech, ale do značné míry i na jeho přípravě během základní a střední školy. Způsob výuky až do nástupu na univerzitu se ovšem mezi různými kulturami výrazně liší. Lze posoudit, jaký je nejúčinnější, nebo je nelze přesně srovnat? Jaké výhody a naopak negativa nabízejí angloamerický, evropský a východoasijský přístup k výuce?

Hned na začátek je třeba říci, že abychom mohli regiony stručně srovnat, je třeba značné zjednodušení – jakmile toto máme na paměti, můžeme se pokusit o jejich porovnání. Chceme-li generalizovat, můžeme říci, že angloamerické školství je zaměřené hodně směrem „soutěživé školy hrou“ a vyhledávání spíše než pamatování si faktů (ale zároveň i na plošné testování a výsledky zkoušek); kontinentální evropské následuje spíše tradiční curricula a kombinuje potřebu dobré paměti se samostatným myšlením; východoasijské se soustředí zejména na zapamatování si a používání co největšího množství informací, v zásadě opačně než angloamerické, ale naopak podobně jako ono se zaměřuje hodně na srovnávací testy. Nesmíme ovšem zapomínat, že jde o velmi hrubou generalizaci a do jisté míry klišé – na vybraných konkrétních školách v rámci těchto regionů se výuka bude lišit pravděpodobně výrazně více než v průměru mezi oblastmi, viz i následný rozdíl mezi ČR a Finskem.

Jako příklad evropského kontinentálního školství nám může posloužit přímo Česká republika – odsud všichni známe důraz spíše na faktografické vědomosti, ale poslední dobou čím dál více i snahu vést žáky k vlastní práci a přemýšlení nad získanými informacemi pomocí esejí, soutěží či diskusí. Tato stránka výuky je u nás ovšem daleko méně rozšířená než v angloamerickém školství, kde jsou v hodinách soutěžní hry, vypracovávání esejí nebo debatní kroužky běžnou každodenní aktivitou (na druhou stranu je někdy kritizováno, že ač se studenti naučí formulovat a prezentovat svůj názor, jsou učeni příliš málo fakt, na nichž by jej mohli spolehlivě založit, a důraz na rovnost názorů se zejména v USA klade i na zcela nevědecké myšlenky, které bohužel pronikají i do samotné výuky).

Speciálním příkladem evropského školství je Finsko (a do značné míry i sousední Švédsko). Tamní veřejné základní a střední školy jsou ukázkou, jak to může vypadat, když se spíše než do programů a pomůcek investuje do lidí. Pedagog má za úkol žáky skutečně něco naučit, ne odříkat povinné curriculum, a má volnost v tom postupovat velmi individuálně – včetně samostatného doučování jednotlivých žáků v předmětu, který jim nejde, rychlém začleňování přistěhovalců mluvících hůře finsky, množství času na hry nebo učení dětí venku v přírodě, pokud se to vztahuje k tématu hodiny. Jde o systém, který by bylo pravděpodobně katastrofou zavést povinně za nedostatku kvalitních pedagogů, ale který v případě entusiastických, vzdělaných a schopných učitelů stojí málo a přináší obdivuhodné výsledky. Finsko se v mezinárodních testech znalostí pravidelně umisťuje na nejvyšších příčkách – přitom v rámci samotného Finska jsou standardizované testy vzácností a žáci je podstupují dobrovolně. Kromě vzdělání se školy zdarma starají i o zdraví žáků (jak přímo o zdravotní péči, tak prevenci – výživná zdravá jídla, chodby bez automatů na sladké nápoje rušící soustředění aj.), o jejich dopravu včetně taxi, je-li to potřeba, a odborné poradenství. Jaká je příčina „finského zázraku“? Snad tkví právě v učitelích – ve slušných platech i společenském uznání a respektu, kterých se jim dostává. Jde o povolání, které pak inteligení a schopný člověk skutečně touží dělat, ne něco, co na něj „vyzbyde“ nebo možnost „když nevím, co jiného“.

Ve východní Asii, zejména Japonsku, Jižní Koreji a Číně, je na vzdělání kladen veliký důraz; dostat se na prestižní univerzitu je obtížné, ale studenti jsou vedeni k usilování o tento cíl, neboť znamená šance na skvělou kariéru, vysoký plat a všeobecně víc příležitostí do života. Žáci jsou často pod silným tlakem uspět co nejvíce při testech – a právě příprava na řady testů se stává hlavní náplní jejich času. Výuka spočívá zejména v memorování obrovského množství faktů a učení se tomu, jak splnit testy. V Koreji vznikl i speciální typ soukromých škol, tzv. hagwony, kde je studentům věnována maximální pozornost a kde jsou v některých z těchto zařízení učitelé placeni i podle výsledků svých studentů a jejich ohlasů na učitele – každý se tedy snaží připravit své žáky na zkoušky co nejlépe. To mnohdy znamená i žáky učící se dvanáct i více hodin denně. Navíc žáci již od mateřské školky běžně navštěvují mimoškolní kurzy. Podobný systém dokáže vyprodukovat vskutku výjimečné studenty s dokonale vytrénovanou pamětí i schopností si spojovat fakta a přemýšlet – ale zároveň mnohem více studentům učení znechutí, nastartuje u nich deprese a úzkosti nebo je dovede k psychickému zhroucení.

Rozhodně pozitivní je ovšem důraz kladený na výuku aktuálních informací – učení podle několik let starých učebnic plných překonaných poznatků je v kvalitních východoasijských školách něco zcela nepřípustného. Podobně jako ve Finsku tam obvykle velmi dbají i o zdravé stravování žáků – a dalším styčným bodem je i běžný kontakt s rodinami studentů a funkční zpětná vazba, která se jinak ve většině škol až na občasné třídní schůzky prakticky nevyskytuje.

První část tohoto článku se věnovala zjednodušenému faktickému srovnání; druhá nabídne úvahu na téma, za jakých okolností a jakým studentům různé přístupy k výuce prospívají či naopak škodí.

Články ze sekce: STUDENT



Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.