Rodina má veliký vliv na výběr studijního oboru a budoucího zaměstnání

Vliv rodiny není zanedbatelný

Psychologové, antropologové, filosofové i další „-logové“ zabívající se výzkumy vlivu rodiny na chování člověka se často extrémně rozcházejí.

Jedna strana držící se klasických filosofů jako je Platón nebo Aristoteles (dílo O duši), nekompromisně tvrdí, že se člověk rodí jako „tabula rasa“, tedy jakýsi „nepopsaný list“ a tím pádem se bude vyvýjet způsobem „okukování“, učením a nápodobou, bude zkoumat, jak činnosti zvládají ostatní lidé, ale vždycky to bude jen a jen „okoukané“ bez vlastní invence a individuality. Na druhé straně stojí další extrémní Kantův názor a to ten, že člověk se rodí s nastavenými předpoklady a naprogramováními, která jen těžko potlačí nebo „vypne“ (dílo Kritika čistého rozumu). Každopádně jedni se stále snaží argumentovat a vyvracet názor těch druhých a vedou téměř „žabomyší války“, jen aby neustoupili svému názoru.

Kdo jde zlatou střední cestou pochopí, že mají kus pravdy oba konfrontující se tábory.

Zajímavým způsobem náhled ovlivnila mmj. genetika, podle níž je duševní život člověka silně ovlivněn zděděnými vlastnostmi a pokusy s jednovaječnými dvojčaty naznačují, že člověk není jen čistá „tabula rasa“, nýbrž má od narození specifická vybavení. Podle významného amerického lingvisty N. Chomského získal každý člověk od narození zvláštní mozkový aparát (Language acquisition device, LAD) pro vybudování řeči, zejména gramatiky.

Prostě a jednoduše rodina má veliký vliv na výběr studijního oboru a budoucího zaměstnání, protože se díky rodině učíme jak na základě našich vlastních individuálních předpokladů, tak na základě výchovy.

Jednou ano a jednou ne

Nejviditelnější vliv rodiny na studia se objevuje v případech, kdy rodič určuje dítěti jeho studijní cestu. „Už babička byla inženýrkou! I Ty půjdeš v babiččiných šlépějích...“ A dítě jde a nebo se vzepře a nejde.

Méně vnímaný vliv rodiny bývá velmi častým faktem a projevuje se, když dítě nenajde jistotu v tom, co jej opravdu baví a co v životě chce. Poté hledá vzory a ty často nachází v rodině nebo mezi přáteli. Následně zkusí po vzoru maminky pedagogický směr, ale jakmile zjistí, že to nebylo úplně ono, tak zkusí po vzoru dědečka architekturu. Ještě to není ono? Tak je už načase zjistit vlastní schopnosti! A nebo riskovat další nevhodný obor a tím si na druhou stranu pěkně rozšířit obzory, pravda... Ono všechno zlé je k něčemu dobré a netradiční obory se skládají z mnoha jiných oborů, při čemž se tady dá toto hledání zúročit.

A nakonec, i když dítě či mladý jedinec nepůjde v rodinných šlépějích a najde svůj vlastní potenciál, obor který nestudoval nikdo v rodině nebo se vzepře vzoru již zmiňovanému výše a nepůjde v babiččiných šlépějích jak pravil rodič, tak i ten je pod vlivem rodiny. A to negativním. Negativní samozřejmě neznamená špatný.

Kdy se zpravidla člověk vydá po rodinném vzoru?

Když cítí v rodině jistotu, potenciál a naplnění. Rodina také ovlivňuje jistotu v sebe samotného a vhodně pomáhá formovat sebevědomí a sebejistotu dítěte i mladého dospívajícího. Jakmile se naučí dítě pracovat se svou vlastní jistotou, dokáže lépe formovat svůj vlastní život a důležitá rozhodnutí, kam patří samozřejmě výběr studijního oboru. Pokud ještě rodina citlivě, vnímavě a pozitivně formuje rozvíjení talentu a schopností budoucího dospělého, není často ani důvod měnit druh studijního oboru, krom jemných niancí od druhu fakulty po délku studia apod.

Jiným příkladem se stává, žije-li v rodině specificky nadané dítě/dospívající, který poměrně jasně projevuje schopnosti naprosto odlišného směru oboru a tím pádem rodina vnímá, že není vhodné tlačit člověka tam, kde by sice možná prosperoval, ale kde by nerozvinul své rozvíjející se schopnosti.

A kdy člověk spíš podlehne vzdoru?

Nejčastěji se tak stává, když rodina nebo její jednotliví příslušníci nefungují tak, že dítěti či dospívajícímu dodávají dostatek sebevědomí, sebejistoty a odvahy, správně jej nenasměrovávají a nepříliš zdárně rozvíjejí jeho potenciály nebo talenty, případně nezvládají zátěž samotného dítěte nebo jeho okolí. Tak většinou vzniká komplikovaný výběr budoucího směru povolání, kdy člověk podlehne negativním vlivům ve svém okolí, těžko se orientuje ve vlastním nitru a tím pádem hůř určuje, co do budoucna chce. Druhým extrémem se stává vzdor. Dítě nebo mladý člověk se vzepře nepříjemnému, prapodivnému či nadále neakceptovatelnému stavu, který se v jeho okolí projevuje a řekne „dost“. Náhle v tomto emotivním rozpoložení zvolí jakýkoliv obor, co mu padne na mysl a jde... Jinými slovy vezme zodpovědnost do vlastních rukou a vzdorovitě jde tam, kam si určil a více méně zodpovědně nese své rozhodnutí životem.

Podtrženo sečteno...

Nevymaníme se z vlivu rodiny, ať chceme či nechceme... A měli bychom se s tím smířit a být hrdí na to, ve které rodině jsme vyrůstali, že nám dala možnost žít a uvědomovat si bytí. Ti, co neměli zrovna štěstí na citlivou a chápavou rodinu, by měli být hrdi na to, že překonali nesnáze a silní, plni obrovských zkušeností nesrovnatelných s žádnými jinými zkušenostmi ostatních, vyšli vstříc své profesní budoucnosti.

Příklady výše jsou jen malou ukázkou nespočtu kombinací, které vznikají při chování každého člověka, ukazují na nejčastější a velmi extrémní jevy a není možné popsat naprosto všechny kombinace...